Na půdě nám hnízdili rehkové. Pozoroval jsem je skrytý pod spacákem, ale hnízdo měli vysoko, na trámu pod hřebenem střechy. Udělat dobrý snímek bylo těžké, nejvíc si cením snímku “Mamí, tatí, tady”.
Zde se mi do záběru dostal i jeden z rodičů. Na takovou fotku člověk udělal desítky nepovedených snímků, jelikož spoušť mého foťáku je pomalejší, než by se hodilo. Když jsem se včera vrátil ze směny, už po nich zůstaly jen kousky hnízda na podlaze. Teď už poletují někde v okolí. Věřím, že jejich první let byl úspěšný. Trochu smutněji mohlo dopadnout jiné mládě, srneček, kterého jsem objevil včera kousek od Hrabic nad Vimperkem. Slyšel jsem zoufalý nářek z křoví, myslel jsem, že je tam ukryto nějaké mládě dravce či sova, ale ten nářek zesiloval, až jsem uviděl srnče, které stálo na nohou, ale nebylo schopno útěku. Později jsem se dočetl, že srnčata leží po porodu povětšinou skrytá v trávě a čekají na mámu, která si je najde, opuštěná mláďata zmateně pobíhají a pískají. Samozřejmě jsem se ho nedotýkal, udělal jsem dva rychlé záběry a pospíchal jsem pryč. Všechna mláďata světa jsou stejná, volají po mámě a bez její péče by umřela. A maminka se snaží, co může.
Zdraví Roman Szpuk
{gallery}vimperk/2015/06_cerven/mladata/{/gallery}
